Nane čhave, nane bach, ŽÁDNÉ DĚTI, ŽÁDNÉ ŠTĚSTÍ

Nejdřív pár důležitých pojmů:

WORKCAMP
…jest mezinárodní pracovní tábor. Něco na způsob bronťáckých, jen malinko jinak organizovaný (i když z velké části záleží na „Campleaderech“, kteří v plánování programu nejsou nijak omezení). Letos jsem se omylem do jednoho takového navezla organizátorsky já osobně. A protože byl víc než zajímavý, usoudila jsem, že by to mohlo zaujmout i někoho z vás.

INEX-SDA
…jest sdružení dobrovolných aktivit se sídlem na senovážném náměstí 24 v Praze 1, 11347, telefonem 234 621 327, pobočkami v Brně, Hradci Králové, Pardubicích, Olmíku, Kosteleckých horách u Chocně a Bílých Karpatech a stránkami www.inex-sda.cz (kde najdete mimo jiné i seznam zejména ekologických víkendovek), je jedna ze dvou organizací v ČR, zabývajících se mezinárodní výměnou. A troufám si tvrdit, že jediná solidní. Je založena na ryze dobrovolnické práci s nejnutnějším minimem stálých zaměstnanců. Asi jako každá neziskovka je trošku organizačně zmatkovitá a rovněž i v INEXu stojí vše na pár zapálených jedincích, stále ale úspěšně a spolehlivě vycházejí katalogy, časopisy a různé informační tiskoviny, konají se rozličné konference a školení. Je členem „Aliance“, sdružení evropských dobrovolnických organizací.

WORKCAMPY V ČR
Počátky se dají od roku devatenáctistého devadesátého. V roce 1993 se organizace dělí na INEX-SDA (CZ) a INEX SLOVAKIA (SK). Obě se úspěšně rozvíjí a sílí. Dnes se základna Inexu-SDA rozrůstá (členem se může stát každý, kdo vyplní přihlášku a zaplatí 150,-Kč ročně). V ČR se letos konalo 52 pracovních táborů z oblasti ekologie, památkové péče i sociální práce. Dobrovolníci jsou vysíláni do všech koutů světa jak krátkodobě (workcampy), tak i středně a dlouhodobě (3 měsíce až 1 rok). Účastnit se může kdokoliv ve věku od 16 respektive 18 let. Základním komunikačním jazykem bývá angličtina, dále ale i francouzština, němčina, španělština či ruština.

Matiční
Je ulice, jako každá jiná. Jenom se z ní a vlastně z celé přilehlé čtvrti s názvem „Nový svět“ stalo romské „ghetto“, Jinak se to opravdu nazvat nedá. Celý Nový svět je od zbytku města odříznutý. Když je člověk, nedej bože, okolnostmi donucen dostat se na vlakové nádraží Ústí nad Labem – sever, prochází ulicemi, kterými se jenom linou nelibé vůně lidských exkrementů, sem a tam poletují papírky, z každého okna zní naplno jiná rozjuchaná melodie, kdesi někdo huronsky křičí v romštině a kolem vás se srocují hloučky zvědavých dětí. „Hé, paní, kupte nám limonádu!“
Když jsem se v Matiční ocitla poprvé, byla jsem opravdu vděčná za doprovod, který mi dělal jeden sociální pracovník z Člověka v tísni…
Jak český člověk vůbec nemá možnost Romy znát (což si málokdo uvědomí), není divu, že jeho pocity jsou všelijaké, neví, co se bude dít, a nejraději by utekl.

Historie „Ghetta“
Po 2. světové válce zůstalo v Čechách jen minimum Romů. Ti, kteří dnes žijí u nás jsou většinou původem z Slovenska, a přišli za prací. S migrací se komunistický režim vypořádal po svém. „Cikáni“, tj. mezistupeň člověka a zvířete, byli odstraněni a sdružováni v místech, kde nejméně překáželi. A do té éry se datují i počátky Neštěmické aglomerace.
Nový svět čítá kolem 300 obyvatel. (Jistě si dovedete představit, že zrovna Romy není možné úplně přesně spočítat) Matiční ulice je krátká a úzká. Na jedné straně stojí dne již jen tři činžáky s pavlačemi (čtvrtý byl vybydlený, musel se zbořit), na straně druhé tři rodinné domky a rohová hospoda. Dnes v jednom domečku a rohová sídlí nízkoprahové centrum Člověka v tísni, kde je „kancelář“, klubovna pro děti, a kde jsme i přespávali a pracovali, evidentně udržovaný druhý domek, kde ale trvale nikdo nepobývá a vlastně se ani neví, co tam je a jestli tam vůbec někdo dochází, je majetkem nějakého Roma. Ve třetím domku sídlí policejní stanice, kde nejsou policisté.
Bylo, nebylo. Kdysi zrovna v těchto domech bydlívali bílí lidé, kterým vadil život Romů, hluk a nepořádek, kteří postavili zeď, potom plot a potom… se jim povedlo to, o co usilovali. Radnice městské části Neštěmice získala od státu 10 mil. Kč na řešení situace v Matiční ulici, . Rozumí se na sociální práci, odvoz odpadků a podobně. Věc ale vyřešila po svém – vykoupila od bílých majitelů jejich domy. Ti jsou teď těžce za vodou. Někteří další obyvatelé okolních ulic se snaží o totéž, takže se skromně domnívám, že právě zde pramení nikdy nekončící problém fenoménu Matiční.

1.-14.7.2002
Dne 30.června jsem se svým kolegou Milanem ocitla již podruhé v Ústí. Tentokrát jsme ale už byli sami a viděli jsme, že v tomhle místě strávíme následující čtvrtinu prázdnin a že to nebude vůbec lehké. Ještě jsme ani nestihli své zvláštní pocity neurčitého očekávání prodiskutovat a už jsme zahýbali kolem holé pivovarské zdi do oněch míst, kde bílá noha jen tak nevkročí, kde neznámá tvář je exotikou, a kde se budeme následujících 13 dní probouzet, žít a pracovat.
„Vý ste tý Ángličáni“, shlukovaly se kolem nás desítky děcek. Dospělí se nás zvědavě prohlíželi, klábosili v romštině a my jsme jim nerozuměli. Skutečnost, že všichni nedočkavě očekávají příjezd zahraničních dobrovolníků, mě uklidnila, neb nás aspoň ujistila o tom, že nejsme nezvanými hosty. Pobaveně jsme s Milanem asi čtvrt hodiny zvídavým dětem vysvětlovali, že cizinci nejsme, a že tiby jim stejně česky nerozuměli a hlavně, že by určitě naším jazykem nemluvili. Ty to sice nepochopily, ale po čase je stejně víc začalo zajímat, jestli spolu chodíme. To je, jak jsem zjistila, po hudbě asi druhá největší starost Romů. Aniž by nás poslouchaly, , konstatovaly, že jo, když jsme kluk a holka. Tak to přece ani jinak nejde. A tak jsme byli párJ …
Konečně jsme dorazili ke „komunitnímu centru“. Dobouchali jsme se na našeho známého sociálního pracovníka Vítka. Ten nám otevřel nejdřív kovovou mříž, potom chatrné, prokopnuté dveře, posadil nás do „kanceláře“ – spíš kamrlíku se starýma křeslama a počítačem 386, Cikány pěkně od plic vyhodil, zamknul dveře a zakódoval alarm. Chvíli jsme kecali, něco plánovali, potom jsme si na půdě hodili na zem karimatky a únavou usli. Bolela nás oba hlava. Byli jsme v Matiční první den.

Normální život
Ráno vzbudil už Roman. Terénní sociální pracovník, černý jako noc. Trochu jsme se lekli. Nečekali jsme ho, neznali ho, nevěděli jsme, jak se dovnitř dostal a jestli v centru opravdu pracuje, nebo nás houpe. Byli jsme v Matiční krátce, ale už jsme věděli, že v romské části světa je možné úplně všechno. Nechali jsme to plavat, co jsme měli dělat. A čekali jsme. Překvapilo nás, jaké bylo všude po ránu ticho. Dost nezvyklé. Ale není divu. Romské děti si hrají a s veselým povykem se prohánějí po ulicích klidně do brzkých ranních hodin. Obvyklá doba vstávání je „brzy ráno“ už kolem 12 hodiny. Ale to už jsme čekali na příjezd našich anglofonních svěřenců.
První docestovala Lee Kung Hee. Až z Korey. Nikdo nebyl schopný její jméno vyslovit a až do konce tábora jsme jí říkali anglickým ekvivalentem „Alexandra“. Milan koktal, já jsem měla trému a a ona vlastně taky, protože to byl její první camp.
Bylo opravdu zajímavé se procházet s Asiatkou po romské kolonii. Moc neuměla Anglicky.
Příjezd dalších účastníků jsme zaspala. Když jsem otevřela oči, pobaveně se na mě smály a zároveň s očekáváním vzhlížely tři tváře. Míšenka „hlanka“ s kšandama a kovbojským kloboukem a seriózně vypadající mladý šikmooký muž.
„I`m Nazille (už jsem tušila, že v následujících dnech pro děti pouze GodzillaJ ), I`m Marietre, My name is Sang Henn Lee, call me „Hon“. I`m from Korea.“ „I know.“, prohlásila jsem. Jako bych před sebou viděla Alexandřiny rysy. Kromě Hona jsem si samozřejmě ani jedno jméno nezapamatovala. A znova jsem vytuhla.
Nenápadně se během dne objevila maličká Řekyně Evangelia, která si v následujících dnech musela zvyknout na jméno „Evo!“, vůbec nebyla později nenápadná, naopak nás někdy svými věčnými ironickými poznámkami a láskou k česneku přiváděla k šílenství a všude jí bylo plno.
Asi ve čtyři hodiny odpoledne jsem už byla vzhůru a spali pro změnu účastníci. Skřípění brzd automobilu mě donutilo vykouknout z okna. „Auto?“ A v Matiční? A hned taxík… Sakra, to bude asi práce pro mě!“, docvaklo mi a už jsem se řítila po schodišti dolů. Málem mi vypadly oči z důlků. Nejdřív vystoupil Islanďan Ljufur, po něm Thom z Grónska. Vymakané postavy, kalhoty na půl žerdi, značkové slipy, nahoře bez, skvělý styling účesu a průzračně modré oči, Romské dívky, které se nejdřív mohly zbláznit z metalízového taxíku, omdlévaly. A kluci si to namířili ke mně. „Hello, Hello“, říkám. „kde máte zavazadla_“ „Na nádraží, večer pro ně zajdem. Jsme už od včerejška. „kde jste přespávali?“ „V hotelu Vladimír.“ Vybavily se mi křišťálové lustry a ceny v restauraci v hotelu na náměstí. Málem jsem se položila taky. A tak jsem zavedla naše dva modely na nevyvětranou půdu, kde si vybrali své zaprášené molitanové matrace.
Nechápala jsem, kde se v tomhle prostředí vzali. Ale alespoň měl kdo konkurovat Milanovi, trenérovi fitness, který pije nejméně litr mléka denně. Poslední se navečer objevily dvě Němky. Valerie, které jsme typovali tak 40 let, a Nina, která zapadla, protože vypadala docela „česky“. Jistý Alexandr z Francie svou účast na poslední chvíli stornoval.

A tak jsme pracovali
Komunitní centrum funguje každý den od 9 do 17 hodin. Dopoledne je tam samozřejmě prázdno, večer je těžké klienty vyhodit (vyrazíte je dveřma, přijdou oknem a to doslova), takže je otevřeno v podstatě non stop. Docházet se mohou jakkoliv staré děti. Povětšinou to ale baví ty ve věku 6-16 let. Starší jsem tam nezaregistrovala, mladším. Úkolem šesti romských sociálních pracovníků je zajistit dětem v provizorních podmínkách rozumnou zábavu a vyžití. Ti gramotní (což nejsou všichni), je doučují. V praxi to vypadá asi tak, že se po vás něco chce, křičí, zpívají, a vy je buď zvládnete, nebo ne. Není divu, že v místnosti už není téměř žádný nábytek a ten, co tam je, převážně není funkční. Zaměstnanci se zde střídají dopoledne a odpoledne, vždy po dvou. A těch 14 dní jsme jim pomáhali.
Dětem se dobrovolníci líbili. Začali je tahat za ruce, objímat je a vesele s nimi klábosit, samozřejmě česky.
Po obědě se pomalu začali workcampisti vytrácet na půdu, kde teoreticky neměli co dělat (prakticky jsme je permanentně vyháněli). My s Milanem jsme vydrželi, byli jsme už zvyklí. Účastníci spali jak zabití.

Pracovníci
Po jistých roztržkách byli do centra nabraní sociální pracovníci tmavé barvy pleti. Jsou „prověření“ (nekradou), ale…
Petra a Monika jsou mladé, moderní dívky, které si rády povídají. Práce je nebaví, na děti kašlou a ty je nemají rády.
Věra umí číst a psát, takže i doučuje, ale jinak moc schopná není. Je celkem líná, i když ji práce baví, a děti jí občas přerůstají přes hlavu.
Dušan je Teplic, má mobil, tričko Adidas a odbarvenou blonďatou přítelkyni se kterou čeká miminko. „Ženit se?“ Ne, na to jsem ještě mladej.“ Je inteligentní, akorát zatím spíš mladej blázen.
Roman je napůl Kubánec. Má podivný přízvuk, pořád se usmívá, děti ho milují a obdivují jeho melír (v hierarchii Romů symbol krásy a udržovanosti). Je mu dvacet. Je šoumen a když začne zpívat a tančit, člověku se zatají dech. Roztančí klidně i těch padesát dětí.
Padesátiletý Lacho, strejda Pijany, je negramotný. Má taky melír, tlustý stříbrný řetěz kolem krku, a děti jsou jeho život. Až ty svoje třeba moc rozmazluje. Má jich jedenáct. Už před lety chtěl na půdě zřídit denní centrum, ale úřady mu to zakázaly. Udělal to tedy načerno. Program v centru byl jednoduchoučký a naivní, ale Lacho byl šťastný. Ostatně i Člověk v tísni před čtyřmi lety začínal na půdě. Možná Pijanyho znáte z televize. To on totiž rozebíral pověstnou zeď, která teď mimochodem ohrazuje část ústecké ZOO.

Šéfové
…se rekrutovali z řad studentů Univerzity J.E.Purkyně. Tou dobou dělal Honza Černý, který nyní šéfuje celému kraji, volného terénního pracovníka. Jezdil všude možně a řešil nejrůznější problémy a průšvihy, třeba i ohledně zdi v Matiční. Neměl kancelář ani pevnou pracovní dobu.
Tehdy Vítka Kučeru, nynějšího vedoucího celého tohohle projektu, studenta speciální pedagogiky, který letos po sedmi letech studia, pozdržen svou prací, promoval, nabídka práce v nízkoprahovém centru nadchla. Posbíral pár kamarádů z kolejí a s nadšením centrum rozjeli. Vítek je chlap jako hora, hraje na klávesy v kapele typu Rammstein, kouří jak fabrika a dovede si zřídit respekt.
Bára Marešová, drobná černovláska, se ke své práci dostala přes učitelství. Nejdřív ji vzali jako sociální pracovnici. Teď je spíš poradkyní.
A jinak zvládá ještě dost ostatního. Stará se o narkomany, hlídá si lichváře a vyplňuje negramotným Romům papíry pro sociálku. Do práce s ní chodí dva úžasní vořechové – Šajta a Sihája. Momentálně bydlí v komunitním centru, protože jinde není kde. „Je to vo zbláznění, ale já nemůžu dělat nic jinýho, já mám tu práci ráda.“
Vašek Fuchs je chemik a Bářin kamarád. Teď dělá v Matiční civilku a pomáhá úplně se vším.
Všichni ti lidičkové jsou neskutečně přímí a otevření, obdivuji je a to všechno co zvládají.

PROGRAM:
Ale to jsem odbočila. Teka v tomhle složení jsme tu dobu fungovali a pracovali. Vymýšleli jsme pro děti program, chodili s nimi na výlety, což bylo pro mě zvláště exotické, protože nic jiného, než svoji ulici neznají, a někteří třeba nikdy nebyli ani na ústeckém náměstí. (Proč?) Neustále jsme dělali rozhovory pro všudypřítomné novináře, vařili jsme v romských rodinách ( v komunitním centru nebylo kde) a chodili jsme k Romům na kafe. Poznávali jsme se a zamilovali jsme se. My do nich a oni do nás, což pro ně není nic zvláštního. Chodili jsme za ruce a zpívali cikánské a všechny možné jiné písničky. „Jak dlóuho tu budété? Já bych vás tu chtěl aspoň pět let, my už sme si na vás ták zvykli!“
Nakonec jsme s cizinci absolvovali třídenní vandr po Českosaském Švýcarsku, z čehož byli neskutečně nadšení. Poprvé spali pod širákem a fotografovali se špekáčkem opečeným na klacku, který nikdy předtím neviděli. Neznali slovo „tramp“ a nechápali rozdíl mezi spaním pod širákem a bezdomovectvím, ale byli šťastní, jak malé děti.
Islanďan s Gróncem šli s igelitkama v obou rukou, Korejec měl sportovní čelenku a baťoh na kolečkách.

ROMOVÉ
Si žijí ve své pohodičce. Nic moc o okolním světě nevědí, nechtějí. Zpívají, povídají si a jsou spokojení. Děti většinou nechodí do školy – proč? A taky nikdy nesplachují na záchodě.
Romové kradou, fetují, kvete mezi nimi prostituce. Stejně jako kdekoliv jinde. Za dobu našeho pobytu čtrnáctiletou závislou prostitutku Zuzanu odvezli do dětského domova, německý pasák žijící v Matiční s Romy, kterému paní Gizela prodala jednu ze svých jedenácti dcer, se zajímal o naši míšenku z Kanady, Nině z Německa zmizel foťák a mobil. Bára udělal průzkum, foťák našla, mobil už musela vykoupit ze zástavy. Občas se někdo slušně zpil. Taky jsme ale zažili spoustu pohodových večerů v rodinném kruhu, modlili jsme se před jídlem a po něm zpívali. Je to prostě jiný svět.

Je konec
Je 14.7.2002, odjezd domů. Vlastně pro většinu dobrovolníků spíš do Prahy. Ale to je jedno. Objímali jsme se, brečeli fotili se a Romové s námi . Dostala jsem bonboniéru, krásnou růži a poděkování v šesti jazycích. Cikánské děti sedly načerno do trolejbusu a jely s námi až na nádraží. Poprvé nás neposlechli, když jsme jim vysvětlovali, že načerno se jezdit nesmí. Odjížděli jsme jako jiní lidé.
Byla jsem s Romy pár dní a byla to zkušenost, kterou někdo nezíská za celý život a jsem za ni hrozně vděčná. I ti, kteří takzvaně neumí nic, mě moc naučili. Věděla jsem určitě jen dvě věci – že se jednou zase vrátím a taky to, že těch pár dní bylo opravdu vyčerpávajících a sáhla jsem si na dno úplně všeho z toho mála, co ve mně je.
Neskutečně jsem se těšila na to, až si odpočinu. Cítila jsem, že být v Ústí déle bych už nezvládla. Až teď můžu říct, že jsem je poznala. Aspoň trochu. A teprve teď můžu soudit.