Jde o jednu velkou dvaadvaceti člennou
rodinu. Pohybují se v menších skupinkách po třech, čtyřech či pěti jedincích. Největší a nejúžasnější zážitky ovšem vypráví o obrovském samci jménem Mel. Po několika dnech povídání, jsem doslova na trní. Každý den trpím na útesu a hledám nepřirozeně ohnuto
u dvoumetrovou ploutev kosatky-zabijáka, Mela. Po tomto pětačtyřicetiletém samci se pojmenovávají dokonce děti ve vesničce Puerto Pirámides. A ono ani není důvod divit se proč. Mel je zkušený lovec vážící sedm tun a měřící přes sedm metrů. Luis má natočeno
celkem na sto útoků kosatek na lvouny či rypouše na pláži. Těch výborných je tak na patnáct a s Melem má “pouze” sedm útoků. Mé iluze o fotografování tohoto inteligentního predátora se rozptylují.
Krájím si kousek tuhého pečeného masa a Luis potahuje ze
své nezbytné cigarety marihuany. Dým po chvíli vyletí nosem a Luis vypráví:
“Jednou jsem natočil Mela jak během sedmi minut zaútočil patnáctkrát na stejné místo, kde lovil lvouny. Neustále dorážel a nakonec chytil pět šest kusů.”
“Jenom jednou,” škemrám, “aspoň jeden moment. Jednou to uvidět.”
“Únor, březen a duben je nejlepší moment pro útok,” pokračuje Luis, “samice rypoušů učí plavat, lovit a přizpůsobovat se vodě své mladé. Ti jsou neohrabaní a neznají přirozené nebezpečí. To je nejlepší moment pro útoky kosatek. Krouží kolem jednoho místa a většinou, tam kde uchopí kořist, tak opakují útok několikrát.”
“Potravou nejsou samozřejmě jen lvouni či rypouši?” ptám se.
“Troufnou si i na mládě velryby. Jednou jsem točil skákající delfíny. Oni neskákali z radosti, ale utíkali před kosatkami. To jsem nevěděl. Snímal jsem delfína a v tom za ním vyskočila kosatka. Obrovská. Byl to Mel. Delfín zmizel ve vodě a on za ním. Další výskok a za ním Mel. Šílená honička. Skok do vody a další rozvíření vody. V okamžiku, kdy delfín vyskočil nad hladinu ho Mel podeplul a vyskočil pod ním. Chytl ho do tlamy a ve vteřině vyrval celé břicho. Umírajícího delfína roztrhal na hladině. Tento záběr jsem prodal společnosti BBC. Pustím ti ho až se vrátíme.”
Dávám si do úst další kousek masa a aspoň se tak donutím zavřít pusu, která byla doposud dokořán. Sladká vůně ‘trávy’ proletí ostrým větrem a Luis Pettite pokračuje:
“Mel je velmi inteligentní. Natočil jsem jak “ulovil” mladého lvouna. Potopil se s ním a každých pár vteřin se nadechl a nechal nadechnou i mládě. To se opakovalo desetkrát. Potom mládě lvouna pustil a to se s bekotem doplazilo na pláž. A věř tomu, nezraněné.”
“To je neuvěřitelné, byl nažraný?”
“Ani ne, ale učil lovit své mladé,” dodává Luis.
“Tak už ho konečně ukaž a jdeme za ním do vody,” netrpělivě žvýkám další kousek.
“Tak si tam, ale vlezeš sám. Když tam budou kosatky, já do vody nejdu!”
“Proč?” ptám se. “Vždyť není znám případ, že by bezdůvodně napadla člověka.”
“To je sice pravda. Jednou snad napadla v kalifornii surfaře, ale pustila ho. Spletla si ho s lachtanem. Ale tady je to jiná situace. Tady se jezdí nažrat. Je to jako když jim vlezeš do kuchyně, přímo do talířku. Ten poslední moment útoku je rychlý až pětašedesát kilometrů za hodinu. I kdyby tě nechtěla zabít, vlezeš jí přímo do tlamy. Je to velmi nebezpečné. To není jak potápění někde v čistých fjordech Norska.”
“O.K., ale potápíme se tady v místě, kde čekáme útok na lvouny? To ti již nevadí?” ptám se.
“Když přijede v ten moment, kdy budeme ve vodě, budeš mí konečně kosatku pod vodou. Vždyť to chceš!” směje se Luis.
Vítr se uklidnil a sledujeme Jižní kříž. Mléčná drahá je velmi výrazná a neustále zde padají hvězdy. Při každé mám jedno tajné přání: chci vidět Mela.
Souboj rypouších samců
I když oči od pohledu do dalekohledu slzí, našly přece jen něco neobvyklého. Na nedaleko vzdáleném cípu objevil Josef kolonii rypoušů sloních, největších tuleňů světa. Zpočátku to vypadalo jako velké balvany, ale jak se obrovský “šutr” pohnul, bylo jasné, že jde o rypouše. Ono místo o kterém jsem slíbil, že nikdy nezveřejním jeho jméno, je jediným místem na celém světě, kde lze rypouše sloní spatřit. Samozřejmě co se týká pevniny. Na ostrovech či Antarktidě není o jejich potkání nouze, ale zde. Je to prý jediné místo.
Těsně před západem slunce vyrážíme mezi rypouše. Odliv nám přeje a tak máme šanci se k nim dostat. Posledních tři sta metrů doplazit a hlavně je nevyplašit. Rypouší samice s mladými samci spí mezi rodinkou lvounů. V ten okamžik jsou lvouní samci malými bratry mezi rypoušími obry. Tito dvouletí samci mají přes sedm set kilo a dobře přes tři metry. Naštěstí zde nejsou staří samci a není zrovna období páření, protože z Luisova vyprávění víme, že jsou zde i jedinci přes tři a půl tuny těžcí. Ležíme vedle několika samců a slunce nám přeje. Rudý západ dává otevřeným červeným tlamám úžasné barvy. Samice jako když vytuší můj záměr fotografování a svou tlamu otvírá dokořán. Jsem od ní půl metru a její hlava je obrovská. Zvedá se na ploutve a zařve na mě. Zapřu se o dlaně, které zajedou do malých oblázků. Nenechám se zastrašit a opětuji její zařvání. Samice se posune o malý kousek a já raději ustupuji. Tato scénka se opakuje několikrát.
“Počkej, nemám nabitý blesk!” šeptá polohlasem Josef.
“Děléééééj! Nebo mě kousne a jsem v háji,” snažím se popohnat kolegu, ale samici mám neustále na očích. Ta se přibližuje a já musím neustále udržovat stejný odstup. Dívám se jí do obrovských černých očí a její bělmo není bílé, ale rudě zbarvené. Nozdry plné bílého hlenu a když samice prskne, jsem komplet ohozený.
“Tak holka,” povídám si s ní, i když ona holka má pět set kilo, “chvilku vydrž. Přehodím si film a dám si už taky blesk.” Vůbec si již nedávám pozor, abych šeptal. Při každém zvýšeném tónu a hlasitějším slovu, jen kmitne ouškem na znamení, že poslouchá.
Nechávám samici svému osudu, protože mi dala celý film úžasných snímků z bezprostřední blízkosti. Pozoruji kolegu jak se připlazil ke třem spícím samcům. Byl již velmi blízko a ten z menších samců začal couvat. Nechtě přitom vrazil do d
alšího rozespalého býka a oba tito
machos (samci) zvedli ve vteřině svá téměř tunová těla do třímetrové výšky. Jejich řev se rozlehl po šedém útesu a zbystřila i všechna ostatní zvířata. Nozdry se nafoukly a nakrabatili. Samci se prohnuli a prudkým švihem do sebe narazili. Rána do prsou by člověka rozdrtila. Samci doslova ‘stáli na špičkách’ a zuby se pustili do již tak zjizvené kůže. Krvavé šrámy byly znát na mnoha místech.
“Pssst!” syčím na kolegu, “zpátky. Jak na tebe spadnou, je konec.”
Ten jen s otevřenými ústy a hlavou vyvrácenou do dalekých výšin pozoruje duel těchto obrů. Rukama několikrát zabral po lachtaním vzoru zpět.
Samci svůj boj vedou dál. Vždy, když elán jednoho opadne, druhý jeho slabosti okamžitě využije a svého soka napadne. Ten okamžitě reaguje obranným výpadem. Roztáhne hruď a znovu narazí do prsou protivníka. Rány jsou to obrovské. Cítíme jak se země pod námi otřese. Souboj trvá asi deset minut a i když slunce již zapadlo jejich siluety ještě více vyniknou a těla zmohutní. Šedočerné kolosy do sebe vší silou buší a za jejich zády září rudé mraky. Po chvíli ten menší svůj boj vzdává a odplazí se do bezpečné vzdálenosti od vítěze. Ten se hrdě rozhlíží po okolí a dává všem najevo svou převahu.
Samci rypoušů sloních nám předvedli jak vypadá takový souboj. I když zatím to nebyl boj o samici, na to jsou ještě příliš mladí, ale neustálým tréninkem zvyšují jen šanci, že jednou budou vládci velkého harému rypouších dívek a žen…
Celé znění článku najdete na: http://www.zemesveta.cz/articles.asp?ida=310&idk=189
![](JavaScript:Okno("http://www.ekoserver.cz/eko_data/clanky/cla_254_big.jpg");)
![](JavaScript:Okno("http://www.ekoserver.cz/eko_data/clanky/cla_254_big_2.jpg");)